HLODNÍK BOHÉMSKÉ KOČKOFILKY
Momentálně čtu: Theova cesta (Catherine Clément), Sofiin svět (Jostein Gaarder), Tvé překrásné já (Chuck Palahniuk), Mise Afghánistán (Tomáš Šebek)
Chystám se číst: Bouřková sezóna (Andrzej Sapkowski), Klub rváčů (Chuck Palahniuk), Kavárnička v Kábulu, Pospěš si a medituj, Spolčení Hlupců, Malazská Kniha padlých

Bejt blázen není sexy...

13. srpna 2016 v 16:28 | piuPIU |  Mňoukání na střeše
Akorát přišel do kin film Suicide squad, a s ním megahype ohledně Harley Quinn.
Chlapi slintaj nad jejím zadečkem v upnutejch kraťáskách a roztomilýma štěňátkovskýma očima, holky cospalyerky si co nevidět budou trénovat její lascivní úsměvy a sexy pološílený výrazy, a nejedna holka bude snít o tom, jak najde svýho vysněnýho Jokera, a budou jako král a královna bláznů...
Kromě týhle malý magorky byla ve filmu ještě krásná Cara Delevigne v roli vědkyně June, posedlý několik tisíc let starým duchem mocný, a fakt zlý čarodějnice. To v reálu znamenalo, že jí to buď slušelo jako hezký mladý vědátorce, nebo jako ukrutně sexy, a navíc polonahý "enchantress". Pro pány win-win situace.
Možná přeháním, ale přijde mi, že se z mentálně nestabilních postav dělá až moc velká modla. Dvěma nejkrásnějším holkám ve filmu (a podle dost lidí i v celým filmovým průmyslu) nebezpečně jebe v hlavě, ale jsou u toho tak neodolatelný, že každá z nich je zároveň femme fatale pro nějakou mužskou postavu. Svou krásnou pošahaností lákaj chlapy k lítosti, pochopení a snaze tu chudinku zuboženou dušičku zachránit.
I když to tak reálně nefunguje.
V knížkách, hrách i filmech se roztrhnul pytel s hrdinama, co jsou všelijak psychicky v nepořádku. Deprese, anorexie, sebepoškozování, panický záchvaty, sociální úzkost, schizofrenie, bipolární porucha, každej má něco...
Někomu pak může přijít, že nějaký traumíčko, který vyústí v lehký rupnutí v kouli, je přesně to, co mu schází k tomu bejt "cool-kid". A tak si projede wiki, najde něco, co na něj ve chvílích smutku nebo blbý nálady plus mínus sedí, a voila! diagnóza je na světě. Může pak začít likovat a sdílet citáty o problémech lidí s "jeho" poruchou, a používat ji jako univerzální výmluvu na cokoli.
A to není správný. Psychický problémy vás nedělají někým zajímavějším. Nebudou lákat lidi k tomu se vám snažit porozumět. Spíš naopak. Budou vás ze společnosti vyčleňovat, a pro většinu lidí budete za "ty divný". Samozřejmě, že se najdou chápavější jedinci, kteří budou mít pro vaše problémy pochopení, ale nebude jich moc. Bude velký štěstí, pokud budete mít takový aspoň v rodině.
Mluvím trochu z vlastní zkušenosti. Na blogu o tom tolik nemluvím, a nerada to popisuju vědecky. Mám ale určitý trable s komunikací a celkově interakcí s lidma. Napsat email mi trvá století, protože ho neustále opravuju a přepisuju, a když ho konečně pošlu, mám mini záchvat, že tam je nějaká chyba. Zavolat neznámýmu člověku je obrovskej strašák, kterej mi fakt vadí v práci i v soukromí. Než se k něčemu takovýmu dokopu, strávím několik hodin nebo dní přípravou na to co má přijít, a pak celej telefonát strávím se srdcem v krku a pocitem že sebou šlehnu o zem. Ve skupině lidí se dokážu skvěle bavit, nevadí mi sem tam bejt středem pozornosti, ráda jsem trochu za klauna. Ale jen po určitou omezenou dobu. Když ta uplyne, jediný co chci je být někde jinde, a sama. Je to úplně náhlý, jako přepnutí tlačítek. A čím dýl pak jsem nucená ve společnosti zůstat, tím víc je mi pod psa. Někdy je to třeba týden, nebo i čtrnáct dní, kdy nechci nikoho vidět. Občas taky nedokážu zastavit mozkový pochody a úplně zbytečně se dojebávám myšlenkama na věci, který sama nemůžu změnit. Vede to pak v horších případech ke stavům, kdy jen sedím na posteli ve čtyři ráno, a i když jsem pekelně unavená, vím že spát se ten den prostě nemůže a nebude...
A mám zkušenost i s tím, že málokoho baví tyhle věci delší dobu snášet. Kamarádi, který vás bez úspěchu několikrát zkusili vytáhnout ven, to časem vzdají. Pravidelný brzký opouštění oslav, akcí, a rodinnejch sešlostí vztahům příliš nesvědčí. Blízká rodina vám do toho třeba kecat nebude, ale bude váš stav spíš připisovat lenosti, pubertě, nebo krátkodobý bezvýznamný krizičce kterou má občas přece každej. A nebo vám do toho naopak budou mluvit pořád, což je ještě horší.
Nechtějte být blázni. Natažený v blejskavejch minišortkách to sice vypadá dobře, ale zdaleka to není tak skvělý, jak se může zdát. Nechtějte být rozbitý, jiný, pošahaný, jeblý, nebo jakkoliv jinak se to dá nazvat. Deprese ani anorexie není pro ostatní ani krásná, ani zajímavá. Jizvy na rukách taky nejsou ozdoba co by lidi přirozeně přitahovala. Krásný je mít to v hlavě srovnaný a bejt v pohodě.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sonya Sonya | E-mail | Web | 13. srpna 2016 v 16:54 | Reagovat

Toto by si malo prečítať mnoho ľudí. Najmä tých, ktorí na tému svojej psychickej poruchy robia veľké hrdinské "coming-outy", podobne ako odhalenia toho, že sú inak orientovaní. A potom si myslia, ako moc je to cool, alebo neviem, čo si vlastne myslia... ale serie ma to.
Sama na blogu píšem o svojich depresiách, poruchách osobnosti, sebapoškodzovaní, ale nie v štýle "hej, ľutujte ma, obdivujte, som výnimočná!" No houby. Píšem o tom preto, lebo treba búrať tabu, je to niečo, čo ľudia nepoznajú - a tak prečo sa o to nepodeliť, že - a je to i forma netradičnejšieho denníka, ktorý sa však snažím pojať humorne. A tiež preto, lebo sa nebojím ukázať, ako na názory ostatných kašlem Tak by to hádam malo byť - okej, som cvok (toto označenie uprednostňujem ja), ale nerobím okolo toho humbug, nevyťahujem to ako svoju ozdobu a je mi úprimne u prdele, čo si o tom kto myslí :D
Fajn článok, palec nahor.

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 13. srpna 2016 v 17:11 | Reagovat

Jo, s tím souhlasím. Pamatuju si, jak se mi poprvé dostala do rukou trilogie Milénium. Půjčila jsem ji pak kamarádce a ta básnila o tom, jak by bylo úžasné být jako Lisbeth Salander (i když pravda, tehdy to autor zamýšlel naopak jako postavu, která je jeblá úmyslně, aby jeho literatura šla proti proudu, a je jeblá výborně, protože ji napsal tak, že normální člověk chápe, že by to s ní nevydržel). A to je právě to. Já jí pak vysvětlovala, že v životě by s ní nikdo nevydržel a že by byla na facku, že i při čtení ta postava byla často strašně protivná a bylo frustrující s ní jednat a že nechápu, jak ji může zbožňovat. Byla to dobře napsaná postava, ale chtít být jako ona by znamenalo chtít mít naprosto reálné a kvůli psychickým problémům neřešitelné problémy. Jenže protože na papíře (plátně) je to drsná holka, která vrazí úchylovi do prdele kolík, otci zatne sekeru do hlavy, vyhrabe se z hrobu a hackne počítače půlce vlády, tak se ten nesnesitelnej zbytek přehlídne. A pak se touží bejt naricstickej autista se schizofrenními sklony. Protože si myslí, že to znamená bejt kchůl a ne v hajzlu...

3 Merethe Merethe | Web | 13. srpna 2016 v 22:38 | Reagovat

Osobně se hrozně stydím za to, že mi mozek ve velké skupině lidí hapruje a dostává záchvaty paniky. Je mimochodem, než začnu vypisovat své dojmy, hezké, tohle anonymní přítmí celé blogové komunity, kde to bez větší újmy můžu napsat jen tedy za účelem vyjádření názoru na článek :-)
Vlastně to na sobě nedávám příliš znát, jeden extrém se ovšem bohužel stal, když jsem jela poprvé v životě letos v únoru metrem. Byla jsem se svým přítelem na baletním představení a on mi chtěl udělat radost a vzít mě poprvé do metra. Cesta tam byla fajn, kupodivu tam nebylo moc lidí, všude bylo tak nějak poloprázdno. Ale zpátky, to už bylo o srdce. Seděla jsem na svého milého natištěná jako raněné zvíře, zatínala jsem nehty do jeho ruky, přičemž on sám oddaně stál vedle mě a svým tělem mě popíral. Měla jsem slzy na krajíčku, myslela jsem jen na to, že musím utéct, ale zároveň jsem se tak styděla, protože jsem nechtěla dělat divadlo. Co kdyby si to někdo vyložil zle a bral mě jako někoho, kdo na sebe chce strhnout pozornost? Vystoupila jsem z metra celá zelená...
Nemohla bych jít na pouť. Stalo by se mi to samé. Ani na párty, do průvodu... Prostě bych zpanikařila a pak měla úzkosti z toho, jak hloupě jsem se chovala. Proč jen jsem to udělala?
Abych to shrnula, taky mě znepokojují lidé, kteří si ze dne na den na sobě vymyslí poruchu a hrozně na ní upozorňují. Mají velké štěstí, že jí můžou vypnout. Svým způsobem mají i radost z toho, že jsou tak "cool" narušení, asi je to jakési instantní štěstí,  tedy pro ně. Ale ne, strach není nic krásného. Doufám, že nezním úplně stejně jako oni :-) děkuji za názor, ráda jsem si ho přečetla.

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 13. srpna 2016 v 22:44 | Reagovat

Výborně, od zítřka píšu povídku, kde jsou všichni úplně normální s normálníma zážitkama. To bude nuda.

5 Necroparanoia Necroparanoia | E-mail | Web | 21. srpna 2016 v 18:26 | Reagovat

Zrovna nedávno jsem přemýšlela nad tím, že většina známějších lidí má nějakou poruchu, že je to teď jaksi v módě. A další a další holky se toho chytají a tvrdí, že mají bipolární poruchu, všelijaký deprese, fobie z lidí... Ale nikdy jim nikdo nic nediagnostikoval, protože by stejně zjistily že jsou naprosto v pořádku a že občasnej smutek není deprese, případně změna nálady není hned bipolární porucha. Přijde mi to jako kdyby se vysmívaly lidem, kteří se s takovou poruchou x let léčí a bojují, protože ony vlastně tvrdí že jí mají a jak je těžké s tím žít a jinak normálně fungují. Myslím že za nějakou dobu bude divné být naprosto normální.

6 piuPIU piuPIU | Web | 24. srpna 2016 v 11:36 | Reagovat

[1]: děkuji za chválu :) tvůj blog čas od času čtu a občas je mi až úzko z toho, co píšeš. Nechci tady psát litanie o lítosti, spíš tě obdivuju, že se s tím zvládáš prát jako lvice :)

[2]: jo, milénium jsem taky četla. Lisbeth se mi sice líbila jako "tak trochu jiná hlavní ženská postava", navíc sama odjakživa ujíždím na krátkejch vlasech a punk/metal/gothic hadrech, ale v reálu bych jí nevystála. Je to prostě magor a egocentrik.

[3]: s tou úzkostí až panikou v davu lidí to mám podobně. Mě to vadí spíš v menších skupinách, kde by si ale každej všimnul, kdybych se snažila zmizet. Semináře, přednášky, nebo menší oslavy. Brr. A vyloženě přelidněný haly na koncertech taky nemám ráda...

[4]: nemusí bejt. Spousta lidí píše o normálních lidech s normálníma zážitkama. A je to fakt čtivý a zajímavý. Najdi si takovýho Fulghuma, nebo Třeštíkovou, ju?

7 Sonya Sonya | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 18:12 | Reagovat

[6]: Jé, som rada, keď ku mne občas zavítaš :) Vážim si každého návštevníka. A vďaka! (Zvládam ako zvládam, ale snaha občas je:) )

8 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. září 2016 v 23:01 | Reagovat

Ty postavy vůbec neznám, ale tento trend se dost rozmohl v japonských kreslených seriálech (anime). Je to prostě moderní a furt se takové šílené postavy omílají dokola.
Měla jsem někoho, kdo má psychický problém, ale vzdala jsem to protože abych byla upřímná. Mohou být milí, přátelští, jedineční, ale když se "překlapnou" tak to všechno padá a nikdy nevíš co bude.
To co se dneska ale považuje za normál je v lepším případě nudný anebo v mých očích ubohá. Nechci mít kamarády se schízou nebo bipolárkou, ale mnohdy si v něčem rozumíme líp než s těmi "nudnými, normálními". Ale kupodivu sama ničím netrpím. A naštěstí se kolem mě pohybují lidi, kteří také ne a jde se s nimi bavit o různých věcech, které považuji za důležité a s někým nudným bych to asi neprobrala.

9 piuPIU piuPIU | Web | 12. září 2016 v 16:41 | Reagovat

[8]: Můj názor na anime je takovej, že se tam jako magoři chovají úplně všichni :D ale vlastně proti těm kdo to sledují nic nemám, jen se na to sama koukat nemůžu, příliš rychle mi to leze na nervy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama