HLODNÍK BOHÉMSKÉ KOČKOFILKY
Momentálně čtu: Theova cesta (Catherine Clément), Sofiin svět (Jostein Gaarder), Tvé překrásné já (Chuck Palahniuk), Mise Afghánistán (Tomáš Šebek)
Chystám se číst: Bouřková sezóna (Andrzej Sapkowski), Klub rváčů (Chuck Palahniuk), Kavárnička v Kábulu, Pospěš si a medituj, Spolčení Hlupců, Malazská Kniha padlých

Tejden k nezaplacení... a to je jen v půlce.

13. července 2011 v 23:42 | Chat Noir |  Mňoukání na střeše
Právě jsem se přehoupla přes půlku jedinýho "pracovního" týdne, co mně čekal během prázdnin. Ještě dva dny a je za mnou, zbyde jen počkat, kolik mi letos seberou na daních. No jo, jakmile ta almužna (65,- na hodinu, říkejte mi zlatokopka) překročí dva tisíce, sežere mi z toho pár procent stát, jakoby to mohlo nějak pomoct od toho supermegavelkýho a světelnou rychlostí narůstajícího dluhu, kterým nás pořád strašej.


Kdyby nám to panpresor co nás učí ZSV řádně nevysvětlil, asi bych tu teď prskala stejně jak odboráři na Kalouska, jen s udáním jinýho důvodu. Je mi čerstvejch osmnáct a mám dluh přes sto tisíc. Co jsem komu udělala? To je nespravedlnost! To je podvod! Pomyslela bych si... Ale díky panu pofesorovi je mi to jedno, protože vím, že se tím nemusím zabejvat a nadávání je mi teď opravdu stejně platný, jako mňoukání na střeše...

Ale chtěla jsem mluvit o svým arbajtění. Dělám na bytovým družstvu, žádný velký terno. Celý dny se hrabu v lejstrech, kontroluju je, opravuju pravopisný chyby, nebo překlepy v číslech, pak to všechno nacpu do obalů, vytahám si z kumbálu šanony, všechno založím, šanony naházím zpátky do kumbálu a dojdu si vedle do kanceláře pro další hromadu lejster. Když mně přestane bavit tahle "práce", můžu na chvíli vypnout mozek u skartování papírů s údajema o vlastnících, co se nesměj dávat do sběru. To je vážně práce jak pro autistu. Vzít-urvat růžek se svorkou-roztrhnout-projet skartovačkou, a tak pořád dokola. Kéž by se to umělo seskartovat všechno najednou.

Skoro to i vypadá, že se v práci nudím, že jo? Ale opak je pravdou. V pondělí ráno jsem šla na devátou (jinak dělám od sedmi), ale ještě ve třičtvrtě na deset jsem seděla v kanclu sama a šéfová nikde. Už jí trochu znám, minulej rok o prázdninách jsem tam takle pracovala taky. Občas přicapkala na podpatkách paní z kanclu za rohem, jestli něco nepotřebuju (což mi bylo skoro trapný, když jsem tam jako pomocná síla byla já), nebo jestli už bosska nepřišla. Čekala jsem do desíti, mezitím si do "mýho" kanclu přišlo dát několik dam cigáro a zadrbat si o tom, kde šéfová je. Z drbů a dohadů nakonec vzešlo, že měla šéfová den předtím nějak pocuchaný nervy, že si chtěla pořád povídat a viditelně nebyla ok.

Postupně se dámy vzájemně vyděsily vyprávěním o známejch, příbuznejch a kamarádech, co si chtěli jeden den povídat a druhej den se oběsili. Zkoušeli šéfový volat, ale nezvedala to, což je vyděsilo ještě víc a zavolaly na nějakou krizovou linku, co že maj jako dělat. Poradili jim ať zavolaj "pomáhat a chránit" a záchranku. To nakonec ale nebylo třeba, protože se šéfová ozvala. Prej se teď probudila a přijde.

Než se ukázala, akorát jsem běžela něco vyřídit na oddělení o pár chodeb dál, takže netuším, co předcházelo. Když jsem se ale vrátila zpátky do kanclu, baby stály kolem šéfový (pro srozumnění - je to jen moje šéfová, pro ně je to prostě kolegyně) v kroužku, jedna z nich na ní řvala (eh, její nadřízená, no), druhá jí utěšovala, třetí jí dělala kafe a čtvrtá připalovala cigáro. Samotná šéfová vypadala jak mrtvola, drmolila všechno možný od toho že se zabije až po to, že se půjde léčit a skoro nevnímala co říkali ostatní.

Já se taky snažila nevnímat. Pomoct jsem jim nemohla, takže jsem si zase vytáhla šanony a dala se do práce. Výsledkem je, že jsem v pondělí udělala tři čtvrtě práce na celej tejden... Od tý doby se šéfová v práci neukázala, jen jsem slyšela něco o Bohnicích...

Včera (úterý) přišla předčasně z dovolený moje nová šéfová. Je moc fajn, povídaly jsme si, já zakládala, ona si klapala něco do počítače, v jedenáct mně nechala jít na oběd a odpoledne mi řekla, že se jí nechce pracovat a že jestli chci, tak si taky můžu dát do těch půl šestý oraz. Chvíli jsem čučela, ale když mi to sama řekla, tak proč ne. Udělala jsem si kafe, zkontrolovala ještě pár lejster, aby se neřeklo a pak, když už jsem měla opravdu padla, jsem napsala půlku dopisu pro přítele.

Už roky jsem nepsala dopisy, ale teď jsem se k tomu (vlastně i celkem ráda) vrátila. Přítel totiž dělá vedoucího na skautským táboře kdesi v Jižních Čechách, kde je internet spíš náhodou a mobil se dá dobít jen málokdy. Takže se dopisy jevily jako jedna z mála dalších forem komunikace. Ještě jsem mohla zkusit poslat telegram, ale to by kleplo buď paní na poště, nebo přítele... Už takhle, když jsem mu posílala první dopis, jsem se tiše smála při představě jeho obličeje až uvidí modrou obálku (našla jsem svojí starou dopisní sadu, ale na použití papírů se štěňátkama jsem neměla odvahu) a známku s obrázkem Malý Čarodějnice. Když mi po pár dnech volal, říkal, že se těšil na někoho ze Čtyřlístku. Takže až teď pošlu druhou čarodějnici, začnu asi shánět Fifinku.

A stejně je psaní dopisů pěkná věc. Jsem na psaní (a celkově tvoření) dost závislej člověk - několik blogů, účtů na uměleckejch a fotografickejch serverech, soubory plný textovejch dokumentů a obrázků a šuplík s návrhama oblečení jsou toho důkazem. Psát ale ručně, někomu kdo si to navíc přečte až o dva nebo tři dny pozdějc, to pro mě byl celkem oříšek. Píšu dopisy jen krátký (maximálně 4 stránky A5), protože nemám fantazii, co psát. Vyprávět o tom co dělám můžu jen v kostce, aby to nevypadalo jak zpověď, nadávat na sezení v kanclu brzký vstávání taky není nic moc, zasýpat otázkama "jak se máte?" "co děláte?" "jaký máte počasí?" "co vaříte k jídlu?" "čistíš si pořádně zuby?", to je jako by mu psala máma a ne jeho holka. Jenže slohy o tom jak se mi strašlivě stejská, jak je to tu bez něj k nepřežití, jak brečím celý noci do polštářů a přes den mám náladu pod psa... To by bylo vrcholně trapný i kdyby to byla pravda. Ano, chybí mi, ano, myslím na něj, ano, miluju ho. Ale nepotřebuju kvůli tomu denně brečet, jako by to něčemu pomohlo.

V pěti letech mi babička řekla, že jestli se mi u nich na chatě stejská po mamce, nemám důvod kvůli tomu brečet a bejt smutná, protože to za A) nijak neurychlí ten tejden, co jsem tam měla s bratrancema strávit, za B) by mamce bylo jen líto kdyby slyšela že chci hned teď domů, a za C) bych měla rudý oči, škytala bych a bratranci by se mi smáli. Každej ten důvod má něco do sebe, ale třetí zabral nejlíp. A dneska to není o moc jiný. Čas neuspíšim, příteli by asi moje slzavý výlevy moc náladu nezvedly a i když by se mi už dneska asi nikdo nesmál, rudý oči a škytavka (plus řasenka až na krku) nejsou to, po čem bych toužila...

Jééééžišmarjá! To už je zase skoro půlnoc? Jako by nestačilo, že jsem včera přišla domů ve čtvrt na jednu z hospody (kamarádka slavila a stejně jí nenalili, protože podle zákona si počká ještě pět dní), ani dneska nebudu spát nutnejch sedm hodin. Já budu v práci tááák mrtvá...

Mažu do peří, škoda že už přestalo pršet, to by se to usínalo...
Dobrou noc, pac a pusu.
Chat Noir
(i když je v záhlaví Ches...)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 michies michies | Web | 14. července 2011 v 0:20 | Reagovat

úplně si představuju, jak bych stála u skartovačky, myšlenkama úplně jinde a připadala bych si jako ve filmu a čekala na tu osudnou ránu, kdy se ze mě stane hvězda, i když bych věděla, že nic takovýho nepřijde :D taky si živě dokážu představit tu situaci se šéfovou, která měla zřejmě špatné období ... říkám si, nechtějí ji povýšit, rozešel se s ní přítel nebo snad zavřeli její oblíbený obchod? :D a nebo nebudu zlá, jen mě to mírně pobavilo ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama